Důvod výstavby

Již od počátku vzniku Československé republiky v roce 1918 se začalo uvažovat jakým způsobem zajistit státní hranice. Všichni naši sousedé byli buď nepřátelé nebo státy se kterými jsme neměli vyřešené vztahy (Polsko, Německo, Maďarsko a Rakousko). Pouze 200km hranic s Rumunskem bylo bezpečných. V roce 1933 když se v Německu stal říšským kancléřem Adolf Hitler, prudce vzrostlo nebezpečí útoku ze strany Německa. To jen urychlilo vojenské přípravy na obranu republiky. V úvahu přicházeli dvě možnosti obrany republiky. První možností bylo modernizovat a posílit motorizovanou armádu, která by se přesouvala dle potřeby. Proti této variantě však hovořil protáhlý tvar republiky s příliš dlouhou hranicí, kterou bylo potřeba bránit a nedostatek vojenské síly. Druhou možností bylo po vzoru našeho spojence Francie vybudovat stálé pevnostní linie, které by se táhly po celé ohrožené hranici. Tuto druhou možnost podporoval dostatek stavebních firem, dobrá surovinová základna a hlavně úspora vojenské síly.
Na podzim roku 1934 rozhodl náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí provést základní terénní průzkum úseků, kde měla dle předběžně vypracovaných plánů stát budoucí opevnění. Dne 20. března 1935 byla zřízena Rada pro opevňování (RO) jako řídící a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán opevňování Československa. Předsedou RO se stal náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí, v čele ŘOP stanul tehdejší brig. gen. Karel Husárek. Úkolem Rady pro opevňování (RO) bylo získávat finanční prostředky, personál a materiál nezbytný k zajištění výstavby opevnění a současně nejvyšší radě obrany státu (NROS) navrhovat pořadí naléhavosti a způsob opevňování jednotlivých úseků. Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) mělo za úkol realizovat vlastní provádění prací přímo v terénu.
 
Zpočátku bylo budováno lehké opevnění vzor 36, které využívalo čelní palby. V zimě 1936-1937 byl vyprojektován nový a modernější objekt lehkého opevnění vzor 37, který využíval bočních paleb. Československé předválečné opevnění bylo budováno především u německých, polských, maďarských a posléze i rakouských hranic. Zde buď doplňovalo těžké opevnění nebo bylo stavěno samostatně. Postupně byly budovány i vnitrozemské obranné linie, umožňující v případě nutnosti zpomalení a ztížení postupu nepřátelských sil v případě plánovaného ústupu armády na Slovensko. Mezi ně patří například Liběchovská příčka a Pražská čára

Celkově mělo být postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých objektů. Z důvodu nákladné investice, byl projekt rozpracován na více jak 10 let, to znamená že poslední etapa výstavby opevnění měla být dokončena až v roce 1946. Náklady by dosáhly částky 10,9 miliard československých korun. Do podepsání Mnichovské dohody v září 1938 a odstoupení pohraničních oblastí se stihlo proinvestovat zhruba jednu pětinu částky. 

Během dvou let výstavby se podařilo