Typy překážek
Rozsocháč
Rozsocháč je účinná statická ocelová protitanková překážka používaná od 30. let 20. století. Pod názvem český ježek byl během druhé světové války používán armádami většiny států obou bojujících stran a je užíván dodnes. Český ježek je velmi efektivní protitanková překážka. Svou funkci si zachovává i při převrácení velmi blízkou explozí. Odolával i dlouhodobému působení pěchotních zbraní. Ve spojení s ostnatým drátem poskytoval i obranu před útočící pěchotou.
Jde o tři rovnoramenné úhelníky s rozměry 140 × 140 × 13 milimetrů a délkou 1800 mm spojených do trojramenného kříže tvořícího osy osmistěnu. Úhelníky byly spojeny pomocí styčníkových plechů šrouby a nýty. Existovaly i verze svařované. První dva úhelníky byly spojeny do kříže a třetí napříč byl na silný styčníkový plech přišroubován metrickými šrouby M 20. Důvodem byla snazší doprava takto rozložené překážky. Na koncích všech ramen byly navařeny silnostěnné patky proti zaboření do půdy a také zářez, který sloužil pro uchycení ostnatého drátu. Pokud byl podkladem beton, prvky k němu mohly být ukotveny přes otvory s průměrem 40 mm v patkách. Hmotnost celé konstrukce byla 198 kg. Ramena pozdější varianty rozsocháče byla delší o 300 milimetrů, hmotnost této verze se zvýšila na 240 kg.
Železobetonový ježek
Železobetonový ježek byl tvořen čtyřmi železobetonovými jehlanci vycházejícím ze společného jádra. Byla to jakási obdoba rozsocháčů. Jako protitanková překážka se osvědčil. Byl vyráběn ve větších množstvích. Pro svoje značné rozměry poskytoval v překážkové řadě i možnost úkrytu útočníkovi. Byl také otloukán pěchotními střelami útočníka, ale i vlastních zbraní. Další používání a výroba ježka byly zastaveny.
Protitankové příkopy
Též příkopy proti útočné vozbě. Používaly se, opět v kombinaci s protipěchotní překážkou, především v bezprostřední blízkosti objektů těžkého opevnění. Jiný typ překážky by totiž významně omezoval výstřel zbraní objektů, palebný vějíř zbraní v těsné blízkosti srubu měl ještě velmi omezený rozsah. V hlášeních "Armáda 38" si velitelé stěžují na technické provedení příkopů proti útočné vozbě. Obávali se, že by zeď mohl nepřítel cílenou dělostřeleckou palbou rozstřílet a vytvořit tak průchod. Navrhovali umístění zdi na opačné straně příkopu.
Železobetonový práh
Pro
zapuštění ocelových sloupů se všude, kde to bylo možné, převáděl práh
přes komunikace a vodoteče. Při přechodu železnice se měl vynechat jen
pruh o délce pražce. Práh nesměl bránit průtoku vody. To znamenalo, že
všechny vodoteče, drenáže, odpady a příkopy se musely přes práh vhodně
převést. V případě přechodu prahu přes větší vodoteče se práh musel
přerušit. Jeho čela se v tomto místě stavěla svislá. Tam, kde prahy
procházely přes komunikace, které však nechtěla armáda trvale uzavřít,
se ocelové sloupy neosadily. Připravené otvory pro ně vojáci nechali
zakrýt železobetonovými deskami rozměru 40×40×8 cm. Tato překážka se používala jen v liniích těžkého opevnění.
Protipěchotní překážka
Tvořily ji ocelové překážkové kolíky a ostnatý drát. Ocelový překážkový kolík byla ocelová tyč o průměru 20 mm zapuštěná do betonového bloku. Dle provedení měla tyč jedno až tři oka k uchycení ostnatého drátu a výšku 22, 30, 95, 115 nebo 135 cm. Betonový blok měl většinou rozměr 25×25×40 (dvouoké a tříoké kolíky), nebo 20×20×40 cm (jednooký kolík). Kovové kolíky postavené do několika řad se proplétaly podle daného schématu ostnatým drátem, který vytvořil hustou a téměř nepropustnou síť. Proti vyvrácení se jednotlivé kolíky kotvily hladkým vázacím drátem k patám okolních kolíků. Protipěchotní překážka doplňovala vždy v několika řadách překážku protitankovou, tvořila zadní část obvodové překážky objektu, nebo se též používala samostatně ve více řadách v hornatém či zalesněném terénu, kde se nepředpokládal pohyb obrněných vozidel nepřítele. V lese se vždy půda pod pásem překážek zbavovala kořenů a lehkého humusu a povrchově se upravovala. V ostatních částech průseků, pokud se nejednalo o zemní práce za účelem odstranění větších hluchých prostorů, se půda nečistila, rovněž pařezy se neodstraňovaly. Velitel ŽSV III pplk. Špalek navrhoval využít na tuto činnost později sil osádek objektů.
Průjezdy v překážkách
Průjezdy se tvořily o šířce 4 m. Podle požadavku ŘOP jich nemělo být více než dva v intervalu mezi dvěma těžkými objekty. Velitelé stavebních podúseků měli za úkol zjistit u starostů obcí a majitelů pozemků nezbytnou potřebu průchodu a průjezdu pro polní práce. V některých případech se převedení cest k průjezdům v překážkách neobešlo bez objezdu překážek, nebo se v průchodech muselo použít provizorních dřevěných mostků přes příkopy proti útočné vozbě. Nové objízdné cesty požadovalo ŘOP vybudovat jen s nejnutnějšími náklady.