V tomto článku Vám přinášíme souhrn prací, tak jak postupně probíhali při výstavbě objektu lehkého opevnění.

1 - Vytyčovací práce

Před samotným zadáním jednotlivých úseků lehkého opevnění stavebním firmám, bylo nutné provést průzkum terénu a vytyčit místa a typy budoucích objektů dle požadavků na směr palby. Vytyčování přímo v terénu prováděl důstojník taktického dozoru a důstojníci ŘOP (ředitelství opevňovacích prací). Vytyčená linie opevnění byla vedena, tak aby co nejvíce využívala terén k efektivní obraně a vytvoření přírodních překážek. Po zaměření budoucího objektu byl zhotoven vytyčovací náčrt, který určoval typ a umístění objektu v terénu. Samotné vytyčené místo budoucího objektu bylo tvořeno ze základního bodu, který byl tvořen protnutím os střílen a tyto osy poté prodlouženy přímkami a zajištěny dvěma vytyčovacími kolíky. Třetí přímka byla také tvořena ze základního bodu a vedla kolmo na čelní stěnu objektu a rovněž byla zajištěna dvěma kolíky. Tyto vytyčovací kolíky byli ponechány na svých místech po celou dobu výstavby objektu a sloužili pro kontrolu správného umístění objektu v terénu a dodržení požadovaného úhlu os střílen. Základový středový bod byl jako jediný odstraněn hned při zahájení výkopových prací.

2 - Získání pozemků

Po vytyčení a schválení opevněné linie, potřebovala vojenská správa získat strategicky výhodné pozemky, které byly převážně v soukromém vlastnictví. Získání pozemků bylo možné dvěma způsoby:

a) - Odkup pozemků: Nejjednodušší pro obě strany byla forma dohody o výkupu, kde byla dohodnuta přijatelná cena pro obě strany.

b) - Vyvlastnění pozemků: Pokud majitel pozemku nesouhlasil s prodejem, tak musel stát přistoupit k vyvlastnění pozemku. Proti takovému kroku nebylo odvolání, neboť obrana a bezpečnost státu byla vždy na prvním místě. Vlastníkům pozemků byla přiznána náhrada ve výši průměrné ceny pozemků v dané oblasti.

3 - Výběr stavební firmy

Výběr stavební firmy: K podání nabídky na vybudování příslušného úseku bylo v neveřejné zadávací soutěži vyzváno zpravidla šest státně spolehlivých a odborně zdatných stavebních firem. Zástupci firem nejprve nahlédli v kanceláři velitelství ženijního vojska do výkresové dokumentace a poté je určený důstojník provedl terénem a ukázal jim místa určená pro stavbu objektů. Přibližně dva týdny po pochůzce, předložily firmy své nabídky. Do předtištěných formulářů vepsaly finanční částky, požadované za provedení jednotlivých úkonů. Stávalo se také že stavební firmy záměrně udávaly nižší nabídky za provedení práce, aby výhodné státní zakázky získali. Komise složená z důstojníků ženijního vojska došlé rozpočty vyhodnotila a navrhla vhodnou firmu. Zpravidla to byla firma, která podala nejvýhodnější nabídku, byla spolehlivá a měla odborné zkušenosti.

Dělníci: Na stavbě opevnění byli zaměstnáni především pracovníci české nebo slovenské národnosti, kteří byli státně spolehlivý a proto mohli pracovat přímo na staveništi opevnění. Dělníci německé národnosti mohly být přijímáni pouze na pomocné práce v dílně, při výstavbě cest nebo dopravě materiálu. Prověrka po stránce národnostní spolehlivosti se prováděla u pracovníků , kteří přicházeli do styku s tajnými materiály. Průměrné hodinové platy byly: dělník 3,20-4,00 Kč, zedník, tesař a železář 4,50-6,20 Kč, předák 5,00-7,00 Kč.

4 - Zadávací práce

Jakmile byla vybrána vhodná firma byl vystaven zadávací list. Tento list určoval rozsah prací, které spočívali v počtu a typech zadaných objektů v daném úseku. Zadávací list určoval také lhůtu kdy má být stavební úsek dokončen a předpokládanou odměnu. Dále stavební firma obdržela od vojenské správy tajné dokumenty a výkresy objektů u kterých se musela zavázat že je bude střežit a uchová vojenské tajemství. Plány jednotlivých objektů museli být uloženy v trezoru ve vojenských kancelářích. Celý budovaný úsek se stal vojenským prostorem a vstup do něj byl bez povolení přísně zakázán.

5 - Stavba

Samotná stavba byla rozdělena do několika etap a vždy se budovalo několik objektů najednou, počet rozestavěných objektů však nesměl překročit 10 z důvodu střežení stavenišť. Všeobecně se měly řopíky budovat postupně, jak šli za sebou. Žádný objekt neměl být přeskočen například pro obtížnost nebo vzdálenost. Poslední slovo měl však taktický velitel úseku, který mohl určit pořadí výstavby objektů podle důležitosti. Při zadávání a po celou dobu stavby byl důležitý vojenský stavební dozor (VSD), který dohlížel na utajení staveniště a přísně kontroloval dodržování všech technologických postupů výstavby včetně dodržování termínů. Hrubá stavba jednoho objektu stála podle typu a odolnosti od 25,000 Kč do 58,000 Kč.

5.1 - Zařízení staveniště

Nejprve bylo nutné zajistit příjezdovou cestu od státní silnice k linii opevnění. Většinou byly použity trasy polních a lesních cest, které byly rozšířeny a zpevněny kamenivem. U příjezdové cesty byla vždy v blízkosti staveniště vybudována skládka materiálu, která byla tvořena podlahou a stěnami z fošen pro jednotlivé velikosti štěrku, drtí a písku. Dále zde byla podlaha pro míchačku (většinou se používali francouzské míchačky o objemu 150l na benzinový nebo elektrický pohon, které byly schopné vyrobit 5m3 betonu za hodinu), přístřešek pro cement a prostor pro skládku ocelové výztuže, její ohýbání a uložení do označených oddělení pro svislou a vodorovnou výztuž. Nacházel se zde i přístřešek pro benzinový agregát na výrobu elektrické energie a sklad paliva. Těmito požadavky, předepsanými pro dodavatele v zadávacích podmínkách, ŘOP sledovalo základní podmínku, dodržet nepřerušenou betonáž objektu. Celé staveniště bylo osvětleno acetylenovými nebo elektrickými lampami pro práci v noci.

5.2- Stavební materiál

Vojenská správa (VS) dodávala na stavbu opevnění pouze všechny kovové typizované prvky (střílny, granátové skluzy, sání a výduchy ventilace, zárubně dveří a periskopové roury). Dále armovací železo v průměrech 5,10,15,20mm ve svazcích dlouhých 10-12 metrů a speciální portlandský cement, který byl v jutových pytlích. Tento materiál byl dopravován vlaky na nejbližší nádraží, odkud ho firma na vlastní náklady dopravovala přímo na staveniště. Další potřebný materiál jako lomový kámen, písek zrnitosti 0-10mm, štěrk zrnitosti 20-40mm a 40-60mm, vodu a dřevo na stavbu bednění si firma musela zajistit sama přímo ze zdrojů v místě stavby. Tyto stavební suroviny musely být schváleny vojenskou správou a pro kontrolu vhodnosti do betonové směsi byla zhotovena zkušební kostka, která byla odeslána na zkoušku pevnosti v tlaku. Pokud materiál nevyhovoval, musela firma materiál na staveniště dovážet i z velmi vzdálených míst.

5.3 - Výkopové práce

Jako první se začalo s vyčištěním budoucího staveniště od křovin, lesního porostu, pařezů a kamenů. Poté byla podle zajišťovacích kolíků os střílen položena na zem půdorysná šablona daného typu objektu, podle které byl vyznačen obrys pro výkop. Výkopy byly kopány do hloubky od 100 do 130 centimetrů podle typu a odolnosti objektu, dále rozhodoval i terén v místě budoucího objektu. Veškeré zemní práce a výkopy pro objekty se prováděly ručně. Na některých místech bylo nutné vylámat výkopy ve skále, tyto výlomy se prováděli také ručně bez použití odstřelů, aby nedošlo k narušení skalního podloží. Vytěžená zemina s kamení byla ponechána stranou stranou a později použita k terénním úpravám.

5.4 - Zhotovení základové desky

Na dně výkopu se prováděla základová deska (tzv. skořápka), což byla vrstva betonu silná minimálně 10cm, pokud se měl objekt nacházet ve svahu mohla být skořápka i mnohem vyšší dle potřeby. Tato skořápka sloužila pro postavení bednění na vodorovném podkladu, dále pak zajišťovala přesné vyvázání železné výztuže objektu a zabraňovala jejímu znečištění zeminou. Od jara roku 1938 nebylo provádění skořápek povinné, bednění a železné výztuže se pokládaly jen na štěrkový nebo štěrkopískový podklad. Skořápky se měly nadále zhotovovat pouze na vlhkých a podmáčených místech.

5.5 - Tesařské práce

Tesařské práce byly složité a vyžadovaly zhotovení pevného fošnového bednění, jak pro vnější tak pro vnitřní stěny objektu. Toto bednění bylo zhotoveno z prken silných 33mm. Stabilita stěn byla zajištěna rozpěrkami, silným drátem a dřevěnými vzpěrami, aby během betonáže nedošlo k pohybu bednění. Při výrobě bednění nesmělo být zapomenuto na vybednění všech instalačních otvorů a prostupů. Pokud při stavbě objektu nebyli k dispozici některé typizované kovové prvky museli se pro ně v bednění zhotovit dutiny pro dodatečné osazení. Za správnost a úplnost byl osobně zodpovědný velitel podůseku a před každou betonáží toto důkladně kontroloval podle projektu. Po dohotovení bednění byly na vnitřních plochách vybedněných stěn vyznačeny a popsány vrstvy po 15 až 20 cm, které určovaly rovinu betonové směsi dusané ručními pěchy. Vnější bednění smělo být použito pouze dvakrát.

Další součástí tesařských prací bylo zhotovení 120 až 150 centimetrů široké pracovní plošiny okolo celého bednění objektu ve výšce asi 250 cm nad terénem, ze které byl vsypáván beton do bednění. K této plošině byla zhotovena pevná nájezdová rampa, ta sloužila pro ruční káry (tzv. japonky), kterými se rozvážela betonová směs od míchaček až k násypkám na plošině.

Celé bednění i s pracovní plošinou bylo poté zastřešeno jednoduchým přístřeškem potaženým lepenkou proti dešti, aby se nezvyšoval obsah vody v betonové směsi.

5.6 - Armatura a kovové prvky

Po vytvoření bednění přišli na řadu armovací práce. Ocelové pruty síly 5-20mm a délce 10-12m se ohýbaly přímo na staveništi objektu podle podrobných plánů a pečlivě se třídily podle svislé a vodorovné polohy pro jednotlivé stěny. Takto naohýbané pruty byly pečlivě označeny dle projektu, tak aby kladení do bednění bylo plynulé. Dělníci vybírali jednotlivé pruty ze skládky, tak jak stavební technik vyvolával čísla jednotlivých prutů podle plánů výztuže. Poté je vkládali do bednění na předem označených místech. Výztuž stěn přecházela do základové desky i stropu a naopak, aby bylo docíleno maximální tuhosti konstrukce. Jednotlivé pruty k sobě byly vázány drátem nebo sponkami. K zajištění dostatečného krytí armatury betonem (minimálně 25mm), byla výztuž od bednění oddálena dřevěnými distančními lištami. Jako poslední probíhala výztuž stropu, která se prováděla až při samotné betonáži stropu. Na jeden objekt bylo podle typu a odolnosti potřeba 11q až 79q železné výztuže.

Společně při armování objektu se do bednění vkládali typyzované kovové prvky (střílny, granátový skluz, periskopové roury, zárubně dveří a prvky ventilační soupravy). U střílen byla výztuž upravena zastřižením, zatím co u malých prvků byla výztuž pouze vyhnuta a průběžně pokračovala dál.

Všechny tyto osazovací a armovací práce prováděla podle typu a odolnosti objektu, skupina až osmi dělníků a vše bylo kontrolováno velitelem vojenského stavebního dozoru. Největší důraz byl kladen na správné osazení střílen a dodržení jejich os podle vytyčovacích kolíků.

5.7 - Betonáž

Betonáž byla zahájena až po organizačním zabezpečení a přípravě staveniště. Souhlas k zahájení betonáže dal velitel vojenského stavebního dozoru. Výrobu betonové směsi provádělo zapracované družstvo dělníků, které dodržovalo přesný poměr mísení materiálu, předepsaný ředitelstvím opevňovacích prací (ŘOP). Nejčastěji je uváděno složení betonové směsi takto: 400kg cementu, 390l písku, 300l štěrku zrnitosti 20-40mm, 600l štěrku zrnitosti 40-60mm a pouze 100l vody, která se odměřovala u každé míchačky ze skleněných odměrek. Mimo to se kamenivo před nakládkou do míchaček pralo proudem vody, která jej zbavila prachu, jímž bylo znečištěno při převozu a na skládce. Díky tomu to poměru mísení docházelo k výrobě takzvané zavlhlé směsi, která zaručovala dosažení požadované pevnosti betonu. Vojenská správa požadovala aby pevnost betonu v tlaku byla minimálně 450kg/cm² jinak podnikateli hrozily finanční sankce. Některé firmy vykazovaly u objektů pevnost betonu až 690kg/cm². Během betonáže odebíral vojenský stavební dozor nejméně tři vzorky betonové směsi (ze základové desky, z čelní stěny a ze stropu) a z nich se zhotovovaly zkušební kostky o rozměru 20x20x20 centimetrů. Do každé zkušební kostky se vyrylo číslo sboru, stavební úsek, číslo objektu a datum betonáže. Po zatvrdnutí se kostky posílaly do zkušebního a výzkumného ústavu do Prahy k zjištění krychlových pevností.

Betonová směs se dopravovala od míchaček po nájezdové rampě na pracovní plošinu pomocí ručních kár (tzv. japonek). Z pracovní plošiny byla betonová směs pomocí násypek sypána dovnitř bednění, kde se beton hutnil. Hutnění betonu probíhalo výhradně ručně pomocí ručních pěchů a přípravků, po vrstvách vysokých 15-20cm. Tuto práci provádělo podle typu objektu až osm mužů a každý měl své určené místo, proto se po odbednění dalo určit kdo případně zavinil nedostatečné hutnění betonové směsi. Betonáž celého objektu se prováděla najednou, aby vznikl jednolitý monolit. Betonáž směla být přerušena maximálně na 2 hodiny, poté začíná tuhnutí betonu. Když byla betonáž hotová, začalo se bednění kropit vodou po celou dobu tvrdnutí betonu. Na jeden objekt bylo dle typu a odolnosti použito od 7m3 do 82m3 betonu.

Zajímavé je zmínit i rychlost provádění betonáže, kdy při nepřetržitém provozu na 3 směny trvala betonáž jednoho objektu lehkého opevnění podle typu a odolnosti od 12 do 28 hodin.

5.8 - Odbednění, povrchové a terénní úpravy

Odbednění: Po 14-ti denní technologické pauze od betonáže proběhlo odbednění vnějších stěn za účasti vojenského stavebního dozoru, který kontroloval kvalitu povrchu objektu. U některých objektů se objevily dutiny vzniklé špatným hutněním betonu, ty bylo proto nutné vyplnit a zarovnat kvalitní betonovou směsí. Stavební firma byla za nekvalitní betonáž trestána vysokými srážkami při konečném zúčtování. Vnitřní bednění bylo ponecháno v objektu, zde sloužilo jako tepelná a zvuková izolace i jako ochrana osádky objektu před úlomky betonu při postřelování objektu. Sejmuto bylo pouze bednění z prostupů a instalačních otvorů.

Povrchové úpravy: Týden po odbednění vnějších stěn, byla na objektu zhotovena cementová omítka. V místech kde měl být objekt zahrnut hlínou byl použit betonový potěr s izolační přísadou. Následně byla provedena izolace střechy asfaltem v několika vrstvách s prokládáním lepenkami. Jako její ochrana před poškozením se prováděl potěr silný 1,5až 2 cm z cementové malty. Maskování objektu probíhalo různými způsoby, zatím co v roce 1937 se maskování malovalo přímo na hotovou omítku, tak v roce 1938 už se používala obarvená omítka. Maskování jednotlivých objektů bylo závislé na okolním terénu a bylo navrhováno pro pozorování ze vzdálenosti 200 až 500 metrů.

Terénní úpravy: Po dokončení omítek byla v celé výšce a délce stěny čelní stěny zhotovena 1 až 1,5 m silná kamenná rovnanina, které měla objekt z odolnit. Tato rovnanina i se stropem objektu byla zahrnuta zemním záhozem v předepsaném sklonu, tak aby přechod do terénu byl plynulý. Poté byl celý zához zatravněn, aby se docílilo maskování objektu od nepřátelské strany. Zároveň tento zához s kamennou rovnaninou uvnitř sloužil k pohlcení energie střely při postřelování objektu. Terénní úpravy byli provedeny i v týlu objektu, kde byl srovnán terén a vytvořena odvodňovací rýha.

Poslední práce firmy na objektu spočívali v natření všech kovových částí ochranným nátěrem a osazení pancéřových a mřížových dveří.

6 - Přejímací řízení

Přejímku objektu, při níž byl kontrolován stav a správné umístění objektu v terénu prováděl vojenský stavební dozor za přítomnosti majitele firmy. Po kolaudaci objektů v daném úseku došlo ke konečnému finančnímu vyrovnání mezi vojenskou správou a stavební firmou, jelikož během výstavby byly práce propláceny jen zálohově. Poté byly objekty předány vojenské správě, která zajistila montáž vnitřního vybavení a uzamčení objektů.